Léčebna v roce 1926
Historie našeho Rehabilitačního ústavu sahá až do 19. století, kdy v roce 1886 započala výstavba budovy městské nemocnice (dnešní budova C). Stavba trvala tři roky a byla dokončena na podzim roku 1889. Náklady na její výstavbu dosáhly tehdejších 150 000 rakouských korun. Do provozu byla slavnostně uvedena 1. ledna 1890. Jednalo se o moderní dvouposchoďovou stavbu, nacházející se uprostřed krásně upraveného parku. V roce 1910 došlo k její přístavbě a rozšíření o přibližně osm metrů. Získala tak svojí konečnou podobu. V hlavní budově bylo zařízeno celkem patnáct nemocničních pokojů, dva pokoje pro třídní pacienty, tři pokoje pro duševně choré a jeden pokojík pro umírající.. Celkem zde bylo možné umístit 135 lůžek. Dále se v budově nacházely čtyři koupelny, kancelář, ordinační místnost, jedna místnost pro sterilní operace, kaple a místnost pro šest sester ošetřovatelek. Od roku 1898 měla nemocnice k dispozici i rentgen, umístěný v přízemí levého křídla hlavní budovy. Od otevření nemocnice zde sloužily sestry řádu sv. Karla Boromejského.
K areálu nemocnice v Hostinném patřily i tři menší, tzv, vedlejší budovy. V první z nich pobývali nemocní nakažení infekčními chorobami, ponejvíce záškrtem a spálou. V druhé budově byla prádelna s mechanickým mandlem a třetí sloužila jako márnice.
K areálu nemocnice v Hostinném patřily i tři menší, tzv, vedlejší budovy. V první z nich pobývali nemocní nakažení infekčními chorobami, ponejvíce záškrtem a spálou. V druhé budově byla prádelna s mechanickým mandlem a třetí sloužila jako márnice.
V období před rokem 1938 byl v nemocnici primářem MUDr. Neuberger, který bydlel se svojí početnou rodinou (s manželkou měli 14 dětí) ve vile č.p. 572 u hlavní budovy, kde měl svoji vlastní soukromou ordinaci.
Zpočátku nemocnice sloužila jako všeobecná, ale později byla zaměřena na léčbu pacientů s plicními chorobami pod názvem Plicní léčebna Hostinné. Tři pokoje v přízemí byly určeny pro muže a ostatní v celé budově pro ženy trpící nemocí TBC. V roce 1943 bylivšichni zde léčení muži přemístěni do nemocnice Ústí nad Labem – Bukově a v Hostinném zůstaly pouze ženy. V té době zde bylo k dispozici 100 lůžek. Počet ročně přijatých pacientů se pohyboval v rozmezí od 250 do 300 osob. Úmrtnost byla dosti vysoká. V období II. Světové války funkci primáře vykonával MUDr. Josef Weber. Další lékař v nemocnici už nebyl. Mimo ro zde sloužilo celkem dvanáct sester řádusv. Karla Boromejského pod vedením velmi přísné sestry představené SM Praxedis Marie Krejčí (nar. 1893, ve funkci představené vystřídala roku 1931 SM Welzovou, do té doby kuchařkou), která byla české národnosti. Sestry byly vedoucími i na jednotlivých pracovištích. Jedna vykonávala funkci vedoucí v kuchyni, druhá rozdělovala práce v prádelně, třetí vedla hospodářství, čtvrtá spravovala laboratoř atd. V hlavní kanceláři pracovala jedna ze sester společně s civilní zaměstnankyní. Všechny sestry se pak navzájem střídaly spolu s ostatními i v nočních službách. Organizace práce v nemocnici řídila a rozhodovala vždy sestra představená, která byla po odborné stránce velice schopná. Obratně zastala práci operační sestry, hospodyně, právě tak jako dobré kuchařky nebo v případě potřeby technika. Za jejího působení byla v letech 1941– 42 zrenovována kuchyň a vybavena tím nemodernějším kuchyňským zařízením. V letech 1942-43 byla moderně přestavěna prádelna. Řádové sestry obývaly levé křídlo druhého poschodí. Uprostřed druhého poschodí byla umístěna hlavní kaple, kam v neděli museli chodit všichni zaměstnanci. Mimo sestry tu byl zaměstnán ještě jeden topič, který byl zároveň i údržbářem a zedníkem. Byl jím pan Vavroch. Ve válečných letechbylo do nemocnice na pomoc přiděleno ještě dvanáct civilních pracovnic, dva belgičtí zajatci, dvě totálně nasazené Rusky a jedna Polka. V roce 1944 přibyla ještě rodina německých uprchlíků z Litvy, jeden Estonec a dva angličtí váleční zajatci. Pracovní doba v nemocnici byla od půl šesté ráno ve všední dny do a od pěti v neděli. To proto, aby zbyl čas na pravidelnou nedělní modlitbu v ústavní kapli. Práce končila nejdříve o půl osmé večer.
Kolem nemocnice se nacházela veliká zahrada, ke které patřil i prostor nad skleníkem. Před prádelnou byla zelinářská zahrada. Pěstovala se tu různá zelenina, fazolové lusky, rajčata, zahradní jahody a rybíz, ze kterého se vyráběl víno a šťávy. Pod lesem bylo pole brambor. Nemocnice měla i své hospodářství. Chovalo se zde na 60 slepic, 100 králíků, 7 koz a 25 vepřů. Každý měsíc byla porážka a maso bylo přilepšením při lístkovém hospodářství. Chov vlastního zvířectva byl zrušen až v roce 1960.
V prádelně, kam se vstupovalo zadem, byla umístěna zvláštní pračka. Byl to jakýsi stroj poháněný řemenicemi, pod kterým se topilo uhlím. Strojové vybavení prádelny bylo nainstalováno až po stavebních úpravách v roce 1943. Z té doby pocházel i parní mandl, který byl v provozu ještě v 90. letech 20. století. V rámci rekonstrukce prádelny, byl vedle postaven i objekt dezinfekce, kam občas dozorci přiváděli převážně ruské zajatce a ženy, které pracovaly v okolních továrnách. Museli se tam vykoupat, jejich věci byly vydezinfikovány a pak vyhozeny ven na louku, kde si každý ze zajatců vybral své oblečení. V budově prádelny byla i malá kancelář. V ní došlo v roce 1932 k vyloupení trezoru jeho proříznutím. Bylo odcizeno asi 200 Kč a zloděj nebyl nikdy vypátrán.
Budova dílny sloužila i jako márnice. Vypravovaly se odtud pohřby zemřelých nejen v nemocnici, ale i ve městě. V roce 1944 byla pohřební obřadní místnost zrušena. Po úpravách sem bylo umístěno 15 lůžek pro tuberkulózou nemocné Rusky a Polky, které pracovaly v okolí města. Po ukončení války se byly umístěny nemocné židovské ženy z koncentračních táborů a později nemocní uští zajatci.
Koncem května 1945 do nemocnice přišla skupina osob, z nichž se jeden představil jako MUDr. Goldschlag. Předložil potvrzení z Okresního národního výboru ve Vrchlabí, že je pověřen převzít vedení zdejší nemocnice. Zároveň představil i novou vrchní sestru Kirchslagerovou. Oba byli židovské národnosti. Snad právě proto sem byly později umístěny i již zmiňované židovské ženy. Počátkem června 1945 bylyi do nemocnice přivezeni čtyři muže. Podle sdělení MUDr. Goldschlaga se jednalo o příslušníky jednotek SS. Jeden byl německé národnosti a jmenoval se Stens. Ostatní pocházeli z pobaltských republik a jejich jména byla Kaktinš, Kronis a Ranas. Tito muži v nemocnici pobyli jen velice krátce. První z nich Stens, zemřel 7. června a zbylí tři hned následující den 8. června 1945. Všechny násilně usmrtil MUDr. Goldschlag. Aplikoval jim toxické injekce. Byla to jeho pomsta za utrpení židovského národa během II. Světové války. Němec byl pochován na zdejším hřbitově a ostatní byli uvázáni za nohy a vytaženi do lesa nad nemocnicí, kde byli vhozeni do společného hrobu. Akci prováděli příslušníci místní revoluční gardy. Brzy na to MUDr. Goldschlag z Hostinného zmizel a nikdo nikdy o něm již neslyšel. Po několika letech se společný hrob v lese začal propadat a musel být posypán vápnem, protože ostatky pohřbených nebyly zakopány dostatečně hluboko. Posyp provedl zdejší hrobník pan Jaroslav Kuhn.
Po roce 1945 se o další existenci nemocnice, která v té době nesla název Všeobecná veřejná okresní nemocnice, dlouho rozhodovalo. Město usilovalo o nemocnici všeobecnou, zatímco Zemský národní výbor doporučoval zachoval plicní léčebnu. V roce 1946 bylo rozhodnuto ve prospěch plicní léčebny . Vedení nemocniční kanceláře převzala dne 22. května 1945 Ludmila Kotrbáčková, která byla do Hostinného nuceně nasazena z Jablonce na Jizerou v roce 1942 a v tu dobu byla jedinou Češkou v budově. Lékařem byl stele ještě perfektně česky mluvící MUDr. Josef Weber. Později došlo k výměně sester. Nové sestry byly z téhož řádu, ale české národnosti. Ve finkci zůstala i sestra představení Praxedis Krejčová. V polovině roku 1946 se nově o práci přihlásilo deset děvčat ze slovenska. A byla jimi obsazena téměř všechna potřebná místa pomocnic. Primář MUDr. Weber byl vystřídán MUDr. Bohuslave Chladou, který přišel do Hostinného z lázní Velichovek. MUDr. Chlada však v nemocnici dlouho nepobyl a po roce byl vystřídán MUDr. Emilem Kubátem.
V letech 1948 - 1953 patřila pod správu léčebny v Hostinném i léčebna TBC na Nových Zámcích, kde byli léčeni muži, zatímco v Hostinném pouze ženy. V roce 1950 byla nemocnice přejmenována na Statní plicní léčebnu. V letech 1958 - 1959 proběhla částečná rekonstrukce hlavní budovyspočívající ve výměně oken, vybudování nové kotelny a úpravě prostor sloužících k uskladnění otopu, brambor a zeleniny. Dále byly opraveny lehárny u léčebny, jako nezbytně nutná součást léčebné terapie, nově byl upraven okolní park ve francouzském stylu a postaven skleník. Řádové sestry boromejky zda působily i nadále, ale ve sníženém stavu a nesměly zastávat žádná vedoucí místa. S účinností od 1. července 1962 byly všechny řádové sestry boromejky odvolány a donuceny odejít pracovat na na různá místa v ústavech sociální péče, převážně na Šumavě. Na Jejich místo pak nastoupily civilní zdravotní sestry, Ve stejném roce léčebna přešla na základě reorganizace z rozpočtové organizace podléhající Krajskému ústavu národního zdraví v Hradci Králové na zálohovou organizaci Okresního ústavu národního zdraví v Trutnově. V roce 1963 byly v objektu provedeny nové elektrorozvody, byla provedena celková údržba suterénu léčebnyvčetně sociálního zařízení pro zaměstnance, byl zřízen Rudý koutek pro kulturní vyžití zaměstnanců a pacientů a zakoupen televizor. Pod vedením primáře MUDr. Emila Kubáta ústav existoval jako plicní léčebna až do roku 1970, kdy byl pro stále se zmenšující počet nemocných TBC zrušen. Zbývající nemocní byli přeloženi na plicní léčebnu do Horního Maršova. Od 16. listopadu 1970 byl ústav znovu otevřen jako II. interna pro ošetřování dlouhodobě nemocných. K dalším zaměstnancům léčebny patřili: sekundární lékaři MUDr. Božena Čílová a promovaný lékař Vladimír Bartím, vrchní sestra Václava Čubanová, správce ústavu Václav Havelka, rentgenová laborantka Alice Kohlíčková, zdravotní laborant František Tůma, zdravotní sestry Marie Etrichová, Božena Budínská, Marie Havlíková, Vítězslava Karhanová st., Vítězslava Karhanová ml., Vlasta Skalická, Helena Košťálová, Božena Vincencová, Věra Gejdošová, Dagmar Stárková a další. V kanceláři byly zaměstnány Anna Bělinová společně s Jiřinou Němečkovou, která vykonávala i funkci telefonistky. Skladnicí byla Růžena Ježková. V kuchyni byly zaměstnány: jako vedoucí Emilie Patřičná, kuchařky marta Hniková a Božena Sudková a pomocné kuchařky Božena Linhratová a Františka Blažejová. Stravu nemocným pacientům roznášely Božena Havelková a Aloisie Řeháčková. O čistotu vnitřních prosotor léčebny se staraly uklízečky Božena Nováková, Josefa Jankovičová a Marie Kosková. O zahradu pečoval zahradník Jan Horáček, kterému pomáhala Marie Drbohlavová. V prádelně byly zaměstnány Helena Huszarová a Marie Vavrochová.
V letech 1948 - 1953 patřila pod správu léčebny v Hostinném i léčebna TBC na Nových Zámcích, kde byli léčeni muži, zatímco v Hostinném pouze ženy. V roce 1950 byla nemocnice přejmenována na Statní plicní léčebnu. V letech 1958 - 1959 proběhla částečná rekonstrukce hlavní budovyspočívající ve výměně oken, vybudování nové kotelny a úpravě prostor sloužících k uskladnění otopu, brambor a zeleniny. Dále byly opraveny lehárny u léčebny, jako nezbytně nutná součást léčebné terapie, nově byl upraven okolní park ve francouzském stylu a postaven skleník. Řádové sestry boromejky zda působily i nadále, ale ve sníženém stavu a nesměly zastávat žádná vedoucí místa. S účinností od 1. července 1962 byly všechny řádové sestry boromejky odvolány a donuceny odejít pracovat na na různá místa v ústavech sociální péče, převážně na Šumavě. Na Jejich místo pak nastoupily civilní zdravotní sestry, Ve stejném roce léčebna přešla na základě reorganizace z rozpočtové organizace podléhající Krajskému ústavu národního zdraví v Hradci Králové na zálohovou organizaci Okresního ústavu národního zdraví v Trutnově. V roce 1963 byly v objektu provedeny nové elektrorozvody, byla provedena celková údržba suterénu léčebnyvčetně sociálního zařízení pro zaměstnance, byl zřízen Rudý koutek pro kulturní vyžití zaměstnanců a pacientů a zakoupen televizor. Pod vedením primáře MUDr. Emila Kubáta ústav existoval jako plicní léčebna až do roku 1970, kdy byl pro stále se zmenšující počet nemocných TBC zrušen. Zbývající nemocní byli přeloženi na plicní léčebnu do Horního Maršova. Od 16. listopadu 1970 byl ústav znovu otevřen jako II. interna pro ošetřování dlouhodobě nemocných. K dalším zaměstnancům léčebny patřili: sekundární lékaři MUDr. Božena Čílová a promovaný lékař Vladimír Bartím, vrchní sestra Václava Čubanová, správce ústavu Václav Havelka, rentgenová laborantka Alice Kohlíčková, zdravotní laborant František Tůma, zdravotní sestry Marie Etrichová, Božena Budínská, Marie Havlíková, Vítězslava Karhanová st., Vítězslava Karhanová ml., Vlasta Skalická, Helena Košťálová, Božena Vincencová, Věra Gejdošová, Dagmar Stárková a další. V kanceláři byly zaměstnány Anna Bělinová společně s Jiřinou Němečkovou, která vykonávala i funkci telefonistky. Skladnicí byla Růžena Ježková. V kuchyni byly zaměstnány: jako vedoucí Emilie Patřičná, kuchařky marta Hniková a Božena Sudková a pomocné kuchařky Božena Linhratová a Františka Blažejová. Stravu nemocným pacientům roznášely Božena Havelková a Aloisie Řeháčková. O čistotu vnitřních prosotor léčebny se staraly uklízečky Božena Nováková, Josefa Jankovičová a Marie Kosková. O zahradu pečoval zahradník Jan Horáček, kterému pomáhala Marie Drbohlavová. V prádelně byly zaměstnány Helena Huszarová a Marie Vavrochová.
Stručná historie po roce 1989
Rehabilitační ústav Hostinné je léčebné zařízení následné péče, které bylo zaregistrováno jako rehabilitační ústav v roce 2003. Zřizovatelem je Královéhradecký kraj a provozovatelem Sdružení ozdravoven a léčeben okresu Trutnov.
Původním zařízením, z něhož RÚ vznikl, byla léčebna dlouhodobě nemocných. Její budova byla postavena v letech 1886 - 1889 a sloužila coby nemocnice, následně po 2. světové válce jako TBC léčebna a od r. 1970 jako léčebna dlouhodobě nemocných s rozšířeným poskytováním rehabilitační péče. V r. 2003 byla zkolaudována a otevřena nová budova s moderním vybavením a přístroji s kapacitou 80 lůžek. Od roku 2009 po rekonstrukci původní budovy funguje celý komplex jako lůžkové zařízení následné rehabilitační péče se 163 lůžky.
Kromě rehabilitace je součástí ústavu i pracoviště hyperbarické oxygenoterapie, kde ošetřujeme indikované pacienty jak hospitalizované, tak ambulantní.
Vetšina textu převzata s laskavým svolením p. Tomáše Anděla z jeho knihy Hostinné.